Aktuality

30. 8. 2010 - V článcích přibylo pojednání o předlohách některých staničních zařízeních, které si lze snadno postavit z leptů Hekttor. [>>]

31. 5. 2010 - Aktualizoval jsem text o mých plánech na stavbu kolejiště.

4. 3. 2010 - Do článků konečně přibyla první část povídání o loňské cestě po Maďarsku. [>>]

Vyhledávání

Putování po Maďarsku I.

Díky práci a také s ohledem na končící turistickou sezónu jsme na svatební cestu vyrazili až v polovině září. Jejím cílem bylo Maďarsko, konkrétně historické lázeňské město Eger a hlavní město Budapešť. Vzhledem k tomu, že cesta vlakem do Budapešti trvá cca stejně dlouho jako autobusem, pohodlí je nesrovnatelně větší a cena ve finále díky slevám ČD i skoro stejná, jeli jsme nakonec vlakem (ano, přiznávám, hodně jsem za to bojoval :D).

Odbočka 1: Pokud se nic radikálně neuměnilo, tak jednosměrná jízdenka z Prahy do Budapešti v relaci eTiket Maďarsko zakoupená přes e-shop ČD vyjde na 19 Euro, takze cca 490 korun. Jízdenka je svázaná buď se zákaznickou kartou ČD nebo třeba s občanským průkazem. Na cestu z Budapešti lze eTiket zakoupit jen pokud se stejným způsobem jelo do Budapešti. Při odbavení na cestě tam je nutné předložit i jízdenky na zpáteční cestu. Bez označení českým průvodčím jsou neplatné!

V pátek 11. září krátce po čtvrt na osm ráno jsme tedy na nádraží Praha Holešovice nastoupili do vozu 369 vlaku EC 273 Jaroslav Hašek. Odjezd byl přesně na čas a za chvíli jsme už byli mimo Prahu. Zastavení v Kolíně bylo krátké, u kolínského depa bylo vidět několik přívěsných vozů 010 a i nějaký ten motorák 810 a kocour by se našel. V Pardubicích se u depa k obligátním 810 přidaly i Regionovy a u nákladního vlaku i modrý ČDC čtyřkolák. Mezi Chocní a Ústím nad Orlicí jsme zajeli do kvalitní mlhy, která se táhla pomalu až k České Třebové. V areálu CZ Loko byla z vlaku vidět odstavená brněnská Petruška 754.067, kterou tam čekala velká oprava, ze které se vrátila až letos v novém korporátním kabátě ČD. V téhle chvíli jsem vytáhnul mobil a začal občas i dokumentovat co bylo vidět z okna. Zrcadlovku jsem nechal odpočívat až na hranice s Maďarskem.

Úsek mezi Českou Třebovou a Brnem jsem moc nevnímal, protože jsem ho měl už předtím projetý. Teprve před nádražím v Brně jsem zbystřil a našel tam mezi odstavenými esy a plecháči i jednu princeznu a brejlovce. Do Břeclavi jsme z Brna jeli celkem svižně, za zmínku stál jen průjezd depem v Horních Heršpicích. Na přednádraží v Břeclavi postávalo pár laminátek a kocour, v břeclavském depu ČDC jich pak bylo k vidění ještě víc a spolu s nimi i nějaká 708, 704 a kocouři.

Kdyby si člověk v Kůtech nevšiml jiného provedení staničních nápisů a svou vládu palubním rozhlasem neohlásila slovenská vlaková četa, ani by si nepřišel v jiné zemi. Do Bratislavy jsme dojížděli s mírným zpožděním a po cestě jsem si všimnul pár manipuláků vedených kocoury (dokonce i s hytláky, což se u nás moc nevidí) a jednoho čmeláka. V Bratislavě nás čekala menší pauza, během které modrobílou gorilu ŽSSK vystřídala gorila červenobílá.

Zatímco mezi ČR a Slovenskem byly po přejetí hranic změny minimální, Maďarsko prozradil hned první trolejový sloup. Místo betonových válců se totiž najedou vedle trati objevily zelené "žebříkové" sloupy. Teprve v tuhle chvíli jsem si začal víc všímat různých odlišností ve značení a vybavení, které šlo podél trati spatřit.

Jako první to samozřejmě byla návestidla, se sloupy podobnými trolejovým a nezvyklým šestiúhelníkovým tvarem relativně malého štítu a přivolávačkou doplněnou jako samostatné světlo. Dalším rozdílem bylo provedení výměnových návěstidel a zbarvení závaží. Rozdílů se samozřejmě nasčítalo daleko víc, ale nejzajímavějším mi asi přisla závora na místě, kde by u nás byla umístěna výkolejka. O maďarském značení a návěstidlech se možná víc rozepíšu později samostatně.

Jeden zásadní rozdíl oproti ČR a Slovensku se objevil celkem záhy po přejetí hranic. Světe div se, dost podstatná část vlaků měla na jedné straně lokomotivu V43 (byly všude, potvory, u nás je i u těch elektrik větší rozmanitost :)) a na druhé straně řídící vůz. No, snad se toho dočkáme i u nás. Vzhledem k tomu, že všechna hlavní Budapešťská nádraží jsou hlavová, se není čemu divit.

Je cca 14:35 a my vystupujeme z mírně opožděného EC na nádraží Budapest-Keleti Pályaudvar. Ledva se naše nohy ocitnou na perónu, už nás obklopuje skupinka lidí označených visačkami a slyšíme jen samé "Taxi?" a "Hostel?", "Hotel?", "Accommodation?" Vzhledem k tomu, že okolo panuje chaos hodný indického tanečního filmu, místo pokladen vidím jen samé kebaby a obchůdky s buhví čím a náš vlak do Egeru má odjíždět v 15:03, přecházím do ofenzívy a jedno "Taxi?" kontruji otázkou "Ticket office?" Odpověd je sice celkem vágní, ale nasměruje nás alespoň do části budovy, ve které se nachází mezinárodní pokladna a informace. Tam nám paní slušnou angličtinou vysvětluje, že pro lístky na vlak do Egeru musíme jít "downstairs." Problém je, že v celém křídle nejsou žádné schody dolu. Naštěstí na stěně za chvíli nacházíme nákres nádraží a na něm vyznačený podstatný bod - vnitrostátní pokladnu. Na jejím místě nacházíme místnůstku velikosti naší ložnice se čtyřmi okýnky a davem lidí, čekajících, až na ně u některého přijde řada. Naštěstí je obsluha svižná a za chvíli se dostávám na řadu já a po pronesení nacvičeného zaříkávadla "Eger, kettö" měním tvrdou maďarskou měnu za dva lístky. Je asi 14:50 a my už konečně míříme k našemu vlaku. Už jsme klidnější a tak Lenka ani moc neprotestuje, když vyndávám foťák a jdu si zvěčnit vedle stojící Taurus ÖBB a nakonec i V43, která přivezla náš vlak do Budapeští.


V43 1368, Budapest Keleti pályaudvar

Do Sz 5506 Budapešť - Hatvan - Eger nakonec nastupujeme se slušným předstihem a začínáme hledat místo. Záhy se ukazuje, že na kupé v některém z řazených B si musíme nechat zajít chuť, protože v Maďarsku se ve vlacích evidentně ještě smí kouřit. Nekuřácká kupé jsou plná a do poloprázdných až prázdných, leč smrdících kuřáckých se nám rozhodně nechce. Nakonec si sedáme ve velkoprostorovém Bp naproti paní, která záhy usíná, aby se probudila asi 3 minuty před svou výstupní stanicí - tomu říkám dokonalé načasování. Vyjíždíme včas a ještě nejsme ani venku z Budapešti a už se ozyvá "Jó nápot kívánok" a sympatická paní průvodčí kontroluje naše jízdenky. Vyjíždíme z Budapešti a plynulá jízda se najednou rapidně zbržďuje a mění se ve styl "od klacku ke klacku." Když už to trvá asi půl hodiny, ani jedno ze zastavení není v žádné stanici nebo zastávce a po druhé koleji se řítí jeden vlak do Budapešti za druhým, neubráním se komentáři, že rozdíl od rychlíku bude asi jen v našem stylu jízdy.

Poskoky se postupně vzdalujeme od Budapešti a před stanicí Aszód vlak přejíždí na nesprávnou kolej, což připoutá mojí pozornost. Zatímco pomalu zastavujeme před dalším návěstidlem, tentokrát už vjezdovým do stanice, snažím se z okénka zjistit důvod. Na správné v nedalekém oblouku stojí vlak a u něj se to hemží postavami v reflexvestách. Důvod jejich hemžení a vůbec celého našeho zpoždění mi dochází ve chvíli, kdy v kolejích u nich vidím cosi překryté plachtou. Náš vlak houká a pomalu se rozjíždí do stanice. Na sousední koleji tak máme "dobrý výhled" na tratoliště krve a cosi překryté šedou plachtou. Vzhledem k tomu, že mezi lidmi ve žlutých vestách vidím i čtyři záchranáře, předpokládám, že na druhé koleji skončil nešťastně něčí život. V té chvíli radši moc neřeším, co vlastně fotí jeden ze "žlutovesťáků" v křoví vedle plachty. Já rozhodně nefotím nic. Až za pár dní cestou z Egeru do Budapešti sleduji onen osudný oblouk a jedním rozmazaným snímkem si dokumentuji místo, na kterém je sousední kolej a přilehlé křoví zasypána notnou dávkou bílého prášku.

V Aszódu plánovaně zastavujeme. Na sousedních kolejích stojí další vlaky, které čekají, až budou moct projet přes úsek s vyloučenou kolejí. Na druhou stranu, po odjezdu z Aszódu nás už nemá co brzdit a tak se řítíme směrem k Egeru a celkem zdatně krátíme zpoždění. V Hatvanu míjíme depo a na druhé straně stojící dvě soupravy maďarských Flirtů. Před Vámosgyörkem si na odbočce všímám Sergeje M 62 s celkem dlouhým nákladním vlakem a konečně ve stanici Kál-Kápolna ke svému překvapení na jedné z vedlejších kolejí vidím dva kocoury OKD, Doprava s pořádnou soupravou sypáků se štěrkem.

Trať do Egeru odbočuje ze stanice Füzesabony. Tam přijíždíme takřka bez zpoždění, ale díky čekání na protijedoucí vlak z Miskolce postupně nabíráme asi 10 minut, které na posledních 17 km naší cesty už příliš nezkrátíme. Čekání využívám alespoň k vyfocení krasné staniční budovy a studiu plotů mezi kolejemi, které slouží jako zábrana proti přebíhání mezi nástupišti přes koleje.


Staniční budova ve Füzesabony

Finální část naší cesty už probíhá po jednokolejce a ve směru naší cesty se čím dál víc objevují kopečky a pole kolem trati nahrazují zahrádky s chatičkami. Tady stojí za to říct, že tam, kde český zahrádkář má brambory nebo mrkev, tam mají ti egerští malou vinici :). Na kraji Egeru mezi stromy po pravé straně najednou vykoukne "řídící věž" místního nákladního nádraží a za chvíli už vjíždíme do stanice Eger, která se nachází přímo v centru města, jen pár minut chůze od jedněch z místních proslulých lázní.

Odbočka 2: Vzhledem k tomu, že je tohle povídání železniční, vynechám větší pojednání o krásách Egeru a místního okolí a shrnu informace o Egeru do jednoho odstavce.

Eger je město v severním Maďarsku, ležící v župě Heves mezi pohořími Mátra a Bükk. Žije v něm cca 57 tisíc obyvatel. Eger je město historické, od 10. století bylo sídlem biskupství. V této době zde byla postavena katedrála (zhruba na místě dnešního hradu). Navzdory tomu, že se díky hradnímu opevnění město dokázalo bránit nájezdům Turků, na konci 16. století podlehlo a skoro na 100 let se stalo součástí osmánské říše. Z této doby se zachoval jeden minaret. Turci zde také postavili první lázně. Před koncem 17. století Turky převálcovalo Habsburkské tažení a Eger byl rekatolizován. Za vlády Habsburků zde také vzniklo arcibiskupství. Zavedení železnice do města skončilo fiaskem, protože na hlavní trať Budapešť - Miskolc byl Eger napojen pouze odbočkou. Za zmínku stojí propracovaný systém městské hromadné dopravy (27 autobusových linek, 2 železniční stanice a 1 zastávka). (zdroj: wikipedie).

Železniční stanice Eger je úvraťová stanice. Přímo je do ní zaústěna trať z Füzesabony a vychází z ní trať do Putnoku. Z trati Füzesabony-Eger odbočuje na kraji města spojka na nákladní nádraží. To je zapojeno na trať Eger-Putnok trianglem, takže je možné bez nutnosti úvrati přímo zajíždět z Füzesabony v elektrické trakci až do stanice Eger-Felnémet, případně v nezávislé trakci i dále. Osobní vlaky jsou ale vedeny pouze v relacích Eger - Füzesabony (- Budapešť) a Eger - Szilvásvárad. Stanice a nákladní nádraží jsou v Egeru elektrifikovány kompletně, trať do Putnoku je elektrifikována jen do stanice Eger-Felnémet.

Trať do Putnoku vyjíždí z nádraží souběžně s tratí do Füzesabony, ale hned na kraji nádraží se stáčí na triangl a otáčí na sever, obíhá historické centrum města a těsně podél hradeb egerského hradu pokračuje přes zastávku Egervár do stanice Eger-Felnémet. Jihovýchodní část hradeb je také jedno z míst na focení, které jsem objevil. Bohužel díky trolejovému vedení vně oblouku je možné fotit čelně jen vlaky do Szilvásváradu, násvit je cca od 14-15 hodin odpoledne. Vlaky na této trati ale nejezdí tak často jako na trati do Füzesabony, takže moc přiležitostí k výběru není.


Bzmot 176, Sz 35524 (Eger – Szilvásvárad)

Další fotoflek, který jsem zkusil, je u odbočky trianglu ze stanice do nákladního nádraží. Odpoledne/navečer se hodí pro vlaky do Egeru a dobré místo jsem našel přímo u šturcu odbočky, ráno/dopoledne ve směru z Egeru se pak dá fotit ze silnice u trati - buď vlak na náspu nebo kousek blíž k nádraží i vlak s vjezdovým návěstidlem.


V43 1372, Eger

Odbočka 3: Vzhledem k tomu, že u tratě 87 Eger - Szilvásvárad - Putnok existovalo reálné riziko zastavení provozu a vyskytoval se na ní zajímavý provozní unikát (závory ovládané průvodčím vlaku), chtěl jsem si jí projet. Bohužel vzhledem k tomu, že by se jednalo o výlet na celý den (díky poloprázdnému jízdnímu řádu a dlouhým prostojům), vyhověl jsem své lepší polovičce a z této trati jsme tedy projeli jen půlku, konkrétně úsek Eger - Szilvásvárad. Nechal jsem si tedy zajít chuť na vlak zastavující před přejezdem, aby mohl vystoupit průvodčí a spustit závory, protože tento unikát se nachází až v úseku Szilvásvárad - Putnok (trať 87b). Původní plán projet celou trať při další návštěvě Maďarska v roce 2010 vzal bohužel za své - se začátkem platnosti nového GVD byl provoz na větvi 87b skutečně zastaven.

Naše další putování, tentokrát do Szilvásváradu, začínáme 14. září v půl desáté ráno na nádraží v Egeru. Maďarsky si říkám o dvě jízdenky a následuje otázka od pokladní, která mě dokonale zaskočí, protože nemám ponětí která bije. Naštěstí je napodruhé zopakována s výmluvným gestem, které opakuji a dostávám tak jízdenky zpáteční :)


Eger

Před staniční budovou už stojí souprava dvou motorových vozů Bzmot, mezi nimiž jsou vloženy dva přívěsné vozy Bzx. U nás by se takové soupravě nejspíš dostalo pojmenování "ropovod", v Maďarsku se jim ale přezdívá "pirožka." Pro našince je to ale pohled veskrze povědomý, byť s trochu nezvyklými barvami. Pod označením Bzmot se totiž neskrývá nic jiného, než exportní verze našich českých "šukafónů", motorových vozů řady 810 a Bzx není nic jiného než přípojňák 010/Btax. Letmý pohled na otevřené stanoviště strojvedoucího v Bzmotu ukazuje, že se od našich 810 opravdu moc lišit nebude. V prostoru pro cestující si ale všímám dvou poklopů ve stropě, které svou konstrukcí připomínají vyklápěcí větračky v autobusech. V případě nouze také asi nejspíš slouží jako jedna z možností úniku, ale to jsem doopravdy nezjišťoval :)


Stanoviště maďarského šukafonu

V 9:46 se náš vlak dává celkem svižně do pohybu, ale už za pár desítek metrů prudce zpomaluje - vjíždíme na zhlaví a přes výhybky se na putnockou trať plazíme šnečí rychlostí. Za okénky se míhají známá místa, která jsme předchozí dny procházeli a za pár minut míjíme i egerský hrad. Okna jsou dost špinavá a protože sedíme v Bzmotu, není šance fotit z představku - stejně jako u nás jsou větračky na oknech jen vyklápěcí. Místo, kde jsem před dvěma dny fotil první pořádnou fotku maďarského vlaku, tak nechávám za námi bez dokumentace z druhé strany. Krátce za hradem vlak houká a začíná brzdit do zastávky Egervár (vár je v maďarštině hrad, takže si to přeložíte jistě sami :)). V následující stanici Eger-Felnémet končí trolejové vedení a také zde potkáváme jediného zástupce motorové trakce jiného druhu, než je náš Bzmot. Zatímco čekáme na vykřižování soupravou ze Szilvásváradu, vedle nás spokojeně odpočívá maďarský Sergej M 62 se soupravou nějakých cibulí, pravděpodobně z nedaleké vápenky. Přes špinavé okno rychle cvaknu jednu rozmazanou dokumentační fotku, abych si mohl později alespoň přečíst číslo. Čím více se vzdalujeme od Egeru, tím klesá traťová rychlost. Stylem jízdy bych přirovnal tuto trať k části Posázavského pacifiku, i tady se každou chvíli objevil rychlostník značící maximální rychlost 20 km/h. I vzhledově by mohly být obě tratě sestrami, protože i zde se nachází spousta krásných zákoutí.


Budova zastávky Szilvásvárad-Szalajkavölgy

Těsně po tři čtvrtě na deset vystupujeme z motoráku na zastávce Szilvásvárad-Szalajkavölgy. Szilvásvárad je jedno z turisticky oblíbených míst v kraji, známé například tím, že je zde hřebčinec, ve kterém jsou chováni lipicáni. Dalším z turisticky atraktivních míst je údolí Szalajka. Právě sem jsme zamířili - také díky tomu, že z okraje Szilvásváradu vás do hlubin lesa vyveze úzkokolejná lesní železnice - Szilvásváradi Erdei Vasút. Vzhledem k tomu, že od místního depa stoupal sloup kouře, doufal jsem v parní lokomotivu v čele vlaku. Nicméně při příchodu na nádražíčko bylo jasné, že se pára dneska nekoná. V čele vláčku stála motorová lokomotiva řady Mk48.


Mk48-404 se soupravou ve stanici Szalajkavölgy-Fatelep

Samotná cesta do údoli Szalajka taktéž nabízí mnoho ke koukání. Pro osoby trpící strachem z výšek však může být vláček jedoucí po úzkých kolejích vinoucích se těsně u kraje hlubokého srázu celkem stresující záležitost :) Po cestě zastavuje lesní vláček ve výhybně u loveckého muzea a pak až na konečné.


Objíždění soupravy na konečné


Konečná stanice Szalajka-Fátyolvízesés

Cestu zpět údolím jsme absolvovali pěšky a rozhodně není čeho litovat, protože je kolem ní spousta zajímavých míst - kaskáda vodopádů, dřevařský skanzen, jezírka sloužící jako rybí sádky. Na mnoha místech vede cesta souběžně se železnicí, nicméně mnohdy o dobrých 10-20 metrů níže pod srázem. Cesta pro pěší pak u loveckého muzea přetíná železniční trať a pokračuje zpět do městečka.


Szalajský vodopád


Vlak odjíždí z dopravny Szalajka-Halastó

Na cestu zpět do Egeru jsme použili opět vlak, ale tentokrát jsme nastupovali přimo ve stanici Szilvásvárad. Ta je situována na opačném kraji městečka, celkem dost daleko od centra. Stanice je zajímavá tím, že se zde trať 87 láme na dvě provozní ramena. Není trvale obsazena personálem a potřebné dopravní úkony zde vykonává vlakový personál. Stanice je krytá mechanickými vjezdovými návěstidly s předvěstmi. Výměny jsou zde trvale nastaveny na patřičné koleje a zamčeny. Následující řádky obsahují můj popis "obsluhy" stanice, tak jak jsem jí během pobytu vypozoroval (samozřejmě nemůžu zaručit 100%).

Jako první přijíždí sólo motorák od Putnoku, v našem případě rekonstruovaný Bzmot. Samotný motorový vůz tak jen ilustruje jak moc - nebo spíš málo - je tento úsek využívaný. Průvodčí motoráku si odemyká dopravní kancelář, hlásí se a přestavuje vjezdové návěstidlo od Egeru na volno a návěstidlo od Putnoku na stůj.


Bzmot 406, Szilvásvárad

O chvíli později přijíždí piroška z Egeru. První průvodčí přestavuje vjezdové návěstidlo od Egeru zpět na stůj a prohazuje se s egerským kolegou. Motorák na Putnok odjíždí a druhý průvodčí přestavuje vjezd od Putnoku na volno, uzamyká kancelář a jde zpět ke svému vlaku. Ten odjíždí cca 10 minut po putnockém.

Na cestu zpět si takticky sedáme do přípojňáku, který až na pár km před Egerem máme prakticky jen pro sebe, jen s občasnou návštěvou průvodčího. Na představku jdou stáhnout okénka, takže se většinu cesty věnuji focení, byť jsou občas výsledky rozporuplné :) Ve stanici Eger-Felnémet míjíme opět našeho starého známého Sergeje z rána, tentokrát už ale samotného. Zpět do Egeru přijíždíme kolem půl páté.


Křižování s druhou pirožkou


M62 329, Eger-Felnémet


Bzmot 318, Eger

Vzhledem k tomu, že se začíná projevovat "šotoabsťák", posílám unavenou ženu do penzionu a sám zůstávám u trati, kde nakonec chvíli po šesté v paprscích zapadajícího slunce fotím pirožku od Szilvásváradu. V téhle chvíli ještě netuším, že jediný "vláčkový" den v Budapešti proprší, že tam kde podle fotomapy Budapešti čekám pěkný výhled na Keleti Pu. je dvoumetrová betonová zeď a že dvě fotky pirožek z Egeru tak budou jedinými úlovky s větší než dokumentační hodnotou za celou dobu...


Bzmot 332, Sz 35523 (Szilvásvárad – Eger), Eger - odbočka na nákladové nádraží

Následující ráno se loučíme s Egerem a vyrážíme přímým vlakem do Budapešti. Tato cesta proběhla v poklidu a podle jízdního řádu, takže místo dlouhého rozepisování přidám jen pár fotek pořízených během ní. Více o Budapešti, zdejších vlacích a hlavně o železničním muzeu MÁV se rozepíšu přiště...


Drezína ve Füzesabony


Další drezína ve Füzesabony


A25-017 + 0439-004, Füzesabony


A25-017 + 0439-004, Füzesabony


V46 043, ???


DGKUm 2025, ???


Netradiční zařízení uzavírající manipulační kolej


Flirty v Hatvanu


Příjezd na nádraží Budapest-Keleti Pályaudvar

© 2008-2009 Jiří Brožek (Caprica build 1214.8)